Slavíme-li eucharistii, přijímáme-li tělo a krev Páně, nepřijímáme něco, nýbrž Někoho – přichází k nám sám Pán, Ježíš Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. On je živý!
Vzkříšený Pán přicházel k apoštolům skrytým za zavřenými dveřmi, jak nás o tom ujišťují velikonoční evangelia.[1] On zná způsoby, jak se s námi setkat přes naši fyzickou nemožnost. On zná cesty, kudy za námi přijít navzdory všem zamčeným dveřím.
Zmrtvýchvstalý Kristus není omezen jen na své svátosti, jen na způsoby chleba a vína. Vždyť on je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“[2]
V tradici církve najdeme takzvané „duchovní přijímání“, inspirované vírou a milující touhou po uskutečnění a trvalém růstu trvalé jednoty s Kristem v jeho Duchu. Podle učení církve je toto „duchovní přijímání“ skutečným osobním setkáním s Ježíšem, neboť působí milost, kterou svátost eucharistie dává, bez vlastního – fyzického – přijímání této svátosti.[3]
Duchovní přijímání je modlitba, ke které jsou zváni všichni, kdo z jakýchkoli důvodů nemohou přijmout Krista pod způsobami chleba a vína. Je výrazem touhy po setkání s živým Pánem, prosbou, kterou dobrý Bůh slyší a vyslyší. V této modlitbě jsme spojeni s církví, která volá: „Maranatha! Přijď, Pane Ježíši!“[4]
Jako alternativu k „duchovnímu přijímání“ (Kancionál 042) lze využít i tuto modlitbu:[5]
Pane Ježíši Kriste,
věříme, že jsi v Nejsvětější svátosti přítomen,
a vyznáváme, že jsi náš Pán a Bůh;
rozmnož v nás světlo této víry
a zapal naše srdce ohněm své lásky,
abychom se skrze tebe
klaněli Otci v Duchu a v pravdě.
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.
[1] Jan 20,19 nn.; srv. Lk 24,36 nn.
[2] Mt 18,20; viz SC 7
[3] DS 1548; srv. Rahner–Vorgrimler, Teologický slovník, Vyšehrad, Praha 2009; s. 168
[4] srv. Zj 22,20
[5] Modlitba před svátostným požehnáním; viz Pastorační příručka pro veřejné pobožnosti
Otec Bohumil
