Jubileum mládeže Řím 2025

Poutníci naděje. Tak zní téma letošního Jubilejního svatého roku 2025, který zahájil papež František o Vánocích 2024. Svatý rok, který se slaví každé čtvrtstoletí, v sobě nese výzvu, aby se člověk vypravil na nějakou pouť, zvlášť do Říma, kde jsou v Jubilejním roce otevřeny tzv. Svaté brány, kudy prochází poutníci. 

Ani mládež z Bíteše a okolí proto neváhala a vypravila se na pouť do Věčného města, kde přelomem července a srpna probíhala oslava Jubilejního roku pro mladé lidi z celého světa už s novým papežem Lvem XIV. 

Naše výprava měla 20 členů spolu s panem farářem Milanem Vavrem. Po noclehu ve starobylém břevnovském klášteře v Praze jsme v úterý 29. července odletěli z pražského letiště směr Řím. Hned první den na nás čekala velká řada dobrodružství. Třeba jsme zjistili, že poutnické stravenky do restaurací a obchodů, za které bychom měli dostat jídlo, nepřijímají všude, kde by je přijímat měli. A tam, kde je přijímali, zase byly velké fronty, a tak se hned první den stalo, že na nás očekávaná pizza nezbyla. Dalším překvapením bylo ubytování pro poutníky. Protože bylo v těchto dnech v Římě kolem milionu mladých lidí, přespávalo se ve školách, tělocvičnách a v případě českých poutníků také na římském výstavišti Fiera di Roma, které bylo od centra města vzdálené asi dvě hodiny cesty městskou dopravou. A to nepočítáme různé kolapsy dopravy, o které hned první den také nebyla nouze. Půlce naší skupiny se ale podařilo sehnat ubytování přímo v centru Říma, asi 15 minut pěší chůze od samotného Vatikánu, kam jsme pak každý večer chodili na procházku kochat se osvětleným náměstím sv. Petra.

Toho jsme využili hned druhý den, kdy jsme se ve Vatikánu zúčastnili tzv. generální audience s papežem, tedy setkání papeže s poutníky, které se zde koná každou středu. To byla pro nás první příležitost vidět Svatého otce opravdu zblízka. Všechny nás oslovil jeho přátelský úsměv, se kterým se zdravil s lidmi, když po náměstí projížděl v otevřeném papamobilu. Další čas jsme trávili procházkami po městě a návštěvami bazilik, kde jsme byli uchváceni jejich velikostí a výzdobou. Zmínil bych z nich alespoň dvě, a to baziliku Santa Maria Maggiore, kde jsme se mohli krátce zastavit i u hrobu papeže Františka, kde byla opravdu nevšední atmosféra a baziliku sv. Pavla za hradbami, kde proběhla bohoslužba přímo pro české poutníky. Nechybělo samozřejmě ani koupání v moři nebo vynikající italská zmrzlina. 

Vrcholem celého setkání pak byl program na louce Tor Vergata na okraji Říma. Tam jsme odcházeli už v sobotu ráno, abychom se vyhnuli tisícovým davům směřujícím na toto místo. Znovu tak i v tomto případě platí, že Bítešáci byli o krok napřed před ostatními… Po náročné pěší cestě jsme si v jednom ze sektorů zabrali místa a až do večera čekali na příjezd Svatého otce, který nakonec přiletěl helikoptérou. Po jeho příjezdu pak začal duchovní program, který vyvrcholil společnou modlitbou. Být v milionovém davu a modlit se spolu s papežem byl opravdu silný zážitek, který podtrhovalo i zapadající Slunce nebo místní orchestr, který celou akci doprovázel. Kam pak celý ten milionový dav odešel? Nikam. Všichni jsme přespali pod širým nebem ve svém sektoru a celé setkání vyvrcholilo nedělní slavnostní bohoslužbou s papežem. Po jejím skončení a tlačenicích v davu a u metra jsme se i my nakonec za pomocí taxíku (tedy opět o krok napřed před ostatními) dostali na již zmíněné římské výstaviště, kde si i druhá polovina výpravy vyzkoušela nocleh. V pondělí se pak naše cesty rozdělili. Část výpravy již putovala domů a část si ještě udělala výlet do Neapole, třetího největšího (a možná i nejšpinavějšího) města v Itálii, na sopku Vesuv, kde jsme mohli prožít i bohoslužbu, a do antických Pompejí. 

Celá pouť byla hodně náročná, přinesla neočekávaná dobrodružství, fronty lidí, únavu, ale všichni jsme si odvezli krásné zážitky z návštěvy Říma a ze setkání s papežem. Jak by řekla jedna členka naší výpravy spolu s panem farářem, byl to mega hukot! Ale hlavně, mohli jsme tam být jako skvělá parta kamarádů, která to všechno společně zvládla! Tak díky a zase někdy v Římě na viděnou!

Josef Trnka