Přihlášky naleznete na stránkách fárních táborů: FARNÍ MINITÁBOR - 3. - 9. TŘÍDA - STRÁŽEK 2022

• Děkuji všem spolupracovníkům.

                                      Rozpis hodin náboženství pro školní rok 2022-2023

Náboženství se vyučuje od 12. září 2022

Výuka začíná po obědě (12:00, 13:00, 14:00)

POZVÁNKA NA POUTNÍ MŠI SVATOU

Vážení spoluobčané, dovolte, abych vás pozval  jménem Římskokatolické farnosti  ve Velké Bíteši na Poutní mši svatou.  O letošní pouti,  která se uskuteční  v neděli 26. června v 9.30 hodin u příležitosti oslavy patrona našeho kostela Svatého Jana Křtitele. Během nedělní mše svaté dojde k výjimečné události.  V našem kostele bude  uložen relikviář s ostatky – krví – sv. Jana Pavla II.  V loňském roce se po několika letech  odkladů z důvodu pandemie podařilo zástupcům naši farnosti uskutečnit cestu do Polského Krakova. Záměrem této cesty bylo převzetí relikviáře s ostatky – krví – sv. Jana Pavla II. Tato cesta se uskutečnila v sobotu 16. října 2021. Do Krakova se vypravila skupina zdejších  farníků  s otcem Bohumilem Poláčkem. Ostatky jim předal osobně polský Krakovský  kardinál Stanislaw Dziwisz, někdejší osobní sekretář papeže. Poté se konala v Krakovské katedrále mše svatá, kterou sloužili dva Krakovští dominikáni a  otec Bohumil Poláček jednomu z nich koncelebroval.

Životopis sv. Jana Pavla II.

Psal se rok 1920 polské Wadowice, 18. května se narodil rodině Wojtylových druhorozený syn. Dostal jméno Karol Józef: Karol po otci Józef na počest generála Józefa Pilsudského, který před deseti dny porazil rudá vojska u Kyjeva. Při otevření okna do ložnice Wojtylových  bylo slyšet tóny zpěvu - to v kostele naproti zpívali latinské hymny ke slávě Panny Marie, probíhala ranní mše. Ke křtu došlo 20. června ve Wadowicích. Karolův otec vzhledem  k postavení poručíka v polské armádě měl právo požádat o křest armádního kaplana otce Franciszka Zaka.  Obřad se konal v kostele Panny Marie. Ve Wadowicích. Na Karola silně zapůsobilo procesí na Velký pátek, psal se rok 1926. Zebrzydowská kalvárie poutní místo vzdálené od Wadowic patnáct kilometrů, něco takového malý Karol ještě  životě neviděl. Tisíce kajícníků, kteří prožívali Kristovo umučení. Právě na tomto místě Karol poznal, jaká je opravdu živá  křesťanská víra. Wadowice 15. září začíná odložený začátek školního  roku, do první třídy začal chodit i Karol. Jeho prvním učitelem byl Józef Koman. Jeho vzorem se stal úspěšný a šlechetný Marcin Wadowita , jehož jméno škola nesla. Každodenní náboženská výchova otec Franciszek Baranczyk  učitel katechizmu na základní škole, byl s Karolem mimořádně spokojen.  Šestiletý chlapec vědomostmi předčil řadu starších spolužáků. 

V roce 1929  13. dubna umírá Karolova maminka Emilia. Jen o pár týdnů později 25. května jde Karol k prvnímu svatému příjímání. O rok později končí obecnou školu, od září nastoupil na gymnázium, kde měl od začátku výborný prospěch. V prosinci 1932 umírá jeho starší bratr Edmund, který byl plicní lékař a zemřel na spálovou horečku. Během studia na gymnáziu mladý Karol propadl lásce k divadlu, která jej doslova pohltila. Wadowice  rok 1938 v květnu nejprve příjme svátost biřmování, a 14. května skládá maturitní zkoušku.  

V červnu byl povolán na měsíční  vojenský výcvik, který byl na základně  Zabrzyca Góra u 9. roty  7. praporu, stejně jako ostatní chlapci jeho věku. Během výcviku pracoval v kuchyni a na stavbě silnice.

Po měsíci obdržel potvrzení, že vzorně absolvoval výcvik. Karol si zde našel nového kamaráda Jerzyho Bobera, který se stejně jako on zapsal na univerzitu a miloval divadlo. Krakov srpen otec si nepřál, aby jeho syn se sám stěhoval do Krakova Ne, že by mu snad  nedůvěřoval, ale Karol bylo jednoduše vším, co mu z rodiny zůstalo. V Krakově se přestěhovali do domu ve čtvrti Dubniky,  dům patřil  jeho strýci. Když Karol poprvé v říjnu 1938 vstoupil na půdu Jagellonského univerzity, převládaly v něm pocity úcty a bázně. Jakkoli Karol uposlechl přání svého otce, studoval filologii, nechtěl se vzdát lásky k divadlu. Od začátku studií byl Karol jiný než jeho spolužáci. Spolužáci hojně navštěvovali bujaré večírky a divoké pitky, které odmítal, po čase na něj přestali spolužáci naléhat. Začal rok 1939 ve světě se pomalu schylovalo k válce. Jako každý první pátek se chystal Karol na svatou zpověď, bylo 1. září. Ke zpovědi se vydal  do Wawelské katedrály v Krakově, kde se   zpovídal otci Firglewiczovi, kterého znal od dětství. Během zpovědí byl slyšet hluk motorů a výbuchy bomb, což je oba vyděsilo, okamžitě jim došlo, co se stalo. Toho dne Němci brzo ráno ve čtvrt na pět napadli Polsko, začala druhá světová válka. Karol ještě to ráno ministroval při mši svaté, po jejím skončení okamžitě běžel domů za tatínkem. Rozhodli se okamžitě opustit Krakov a vydat se na východ. Po několika denním pochodu došli nedaleko Rzeszowa, kde bombardéry ostřelovaly kolonu utečenců, a jen o vlásek unikli smrti. Nezbylo jim nic jiného, než se vrátit do Krakova, situace byla bezvýchodná. Na východě Polska se totiž rozmístili vojska Sovětů. Karol se vrací na univerzitu, ale druhý ročník už nezačal, Němci pozatýkali  profesory a poslali  je do koncentračního tábora.

V září 1940 neměl Karol na vybranou, musel prokázat, že  má trvalou přiměřenou práci, aby nemusel na nucené práce do Německa. Proto se rozhodl pro práci pomocníka střelce v kamenolomu v Krakovské čtvrti Zakrzywek, kde se těžil vápenec. Hlavní střelec Franciszek  Labus brzy poznal, že Karol prahne po duchovním životě. Karolovi přímo řekl: „Karole, Vy byste se měl stát knězem. Pěkně zpíváte, máte pěkný hlas, bylo by Vám dobře. „Práce v kamenolomu byla náročná a tvrdá hlavně v zimě. Po půl roce byl Karol přeložen do nedaleké chemické továrny. Kde nebyla práce tak namáhavá. Při nočních směnách hodně četl a vzdělával se. Ostatní spolupracovníci si Karola rychle oblíbili, nevadilo jim, když za něj v noci pracovali. Krakov 1941 Karolův otec je od počátku zimy vážně nemocen. Když otci nesl Karol jídlo, našel ho v posteli už mrtvého, stalo se to 18. února. Následující 4 dny byl sám  u zesnulého  otce a modlil se. Otec byl pochován v Krakově,  kde byly převezeny ostatky i jeho matky. Během války Karol hrál také divadlo, které považoval jako zdroj odporu. V roce 1942 Karol začal studium semináře. Během studia byl Karol na seznamu hledaných osob. Když Němci vtrhli do domu jeho tety, Karol byl doma sám a modlil se. Němci vtrhli do prvního poschodí a náhodou přehledli dveře pod schodištěm, které vedly do Karolova bytu. Zachránil se jen zázrakem. Poté jej schoval v semináři Arcibiskup Sapieha. V prosinci roku 1944 po dvouletém studiu v semináři, získává první dvě nižší svěcení. Jeho pobyt v semináři se  po čtyřech letech chýlil ke konci, byl vysvěcen na kněze 1. listopadu 1946. První mši svatou sloužil v rodných Wadowicích 10. listopadu za svoji rodinu. Poté Karol pokračuje ve studiích v Římě a v zahraničí. 

Domů se vrací po dvou letech v červnu 1948. V tom roce završí studium doktorátem  teologie, ze všech předmětů měl výborné známky. Dostal je 24. listopadu. Disertační práci obhájil  14. června 1949 v Římě, dostal málo obvyklých padesát bodů z padesáti možných.  V roce 1951 dostává dvouleté pracovní volno, aby se mohl opět věnovat studiu. Díky volnu se tak mohl naplno věnovat své habilitační práci. Svoji filozofickou práci úspěšně dokončil a směl  se nazývat  profesorem. Poté přednášel v semináři teologické fakulty studentům čtvrtého ročníku, než jí komunisté zavřeli. Polsko se také stalo po skončení  druhé světové války zemí Sovětského vlivu. Došlo také k čistkám, které měly za svůj cíl církev nejen v Polsku zlikvidovat. Po Stalinově smrti v roce 1953 se situace částečně uklidnila. I přesto komunisté církvi klidu nedopřáli. Přes hrozby a výhružky režimu se v Čenstochové 26. srpna 1956  konala mše svatá za účasti 1 milionu poutníků. Karol, který studoval a poté i přednášel se i nadále  věnoval divadlu, psal hry, věnoval se také  turistice a sportu. V létě roku 1958 na dovolené, kterou trávil s přáteli u Mazurských jezer, byla to kombinace jízdy na kajacích  a duchovních cvičení. Zčistajasna mu byl doručen 4. července telegram. Papež Pius XII. Wojtylu jmenoval pomocným biskupem monsignora Baziaka a současně titulárním biskupem v Ombi v starobylé diecézi, která už dnes neexistuje. K vysvěcení došlo 28. září 1958 v Krakově, v 38 letech se stal nejmladším biskupem v Polsku. Jako každý nový biskup si  Karol Wojtyla vybral motto jeho motto: Totus Tuus (celý tvůj) pochází od francouzského světce 17. století Ludvíka Marii Grigniona z Montfortu, jehož dílo na něj hluboce zapůsobilo. I přesto že byl Karol povýšen, své přátele neopustil, stále s nimi jezdil na kajaku a trávil letní dovolené. Řím 11. října 1962 vstupuje 2400 biskupů z celého světa v dlouhém procesí do baziliky svatého Petra. Za okamžik tam měl papež Jan XXIII. sloužit mši a  přednést  zahajovací projev koncilu. Od kterého si církev a věřící hodně slibovali. V roce 1964 se stává Karol Wojtyla arcibiskupem. Od svého jmenování bere práci s ještě větším elánem a  nasazením. Projevem na koncilu vstupuje do podvědomí 28. října 1964 Vatikán.  Krakovský arcibiskup byl v Sixtinské kapli 28. června 1967 jedním z dvaceti sedmi kardinálů, které Pavel VI. jmenoval. Jeho jmenování bylo odměnou za intenzivní pastorační činnost v Polsku, která se zdála být nejlepším nástrojem realizace rozhodnutí koncilu. Krakov, 29. září 1978 Kardinál Karol Wojtyla si osvojil zvyk, že před mší posnídal v kuchyni arcibiskupského  paláce. Právě tam mu jeho šofér Józef Mucha oznámil, že Jan Pavel I. zemřel. Správu o úmrtí  Svátého otce vysílal Vatikánský rozhlas v 7.42 ráno. Svatý otec Jan Pavel I. (narozen 17. řijna 1912) zemřel v noci na selhání srdce. Vatikán 16. října nový papež byl zvolen v osmém kole hlasování. Konkláve (volba papeže) trvala dva dny, volby se účastnilo 111 kardinálů – volitelů. Nový papež obdržel 99 hlasů. Přesně v 18.00 hodin a 43 minuty se kardinál Pericele Felici objevil na balkónu baziliky svatého Petra a pronesl slavná latinská slova: „Habemus papam“. Potom tisícům věřících sdělil jméno  nového papeže Karol Wojtyla.  V pořadí byl 264. papež. Byl prvním neitalským papežem od roku 1523 a prvním slovanským papežem vůbec. Přijal jméno Jan Pavel II. Poláci tuto zprávu přijali s obrovským nadšením a nadějí ve změnu k lepšímu životu nejen církve, ale celé země. Vatikán 22. října přes 300 000 lidí zaplnilo náměstí před bazilikou svatého Petra s jeho velkolepou Berniniho kolonádou, aby se zúčastnili intronizační mše nového papeže. Účastnili se jí také hlavy mnoha států, králové, patriarchové pravoslavné církve a canterburský arcibiskup, mše začala v deset hodin dopoledne. Obřad, který vysílalo 44 televizních stanic, mohlo sledovat jeden a půl miliardy po celém světě. Mše skončila až ve dvě hodiny odpoledne, taková to byla radostná událost. Snad nejdojímavějším okamžikem mše se stala výzva Jana Pavla II. adresovaná všem křesťanům. Nad oltářem se silně rozezněla jeho slova: „Bratři a sestry, nebojte se! Otevřete Kristu dveře do kořán!“ Potom ještě několikrát zopakoval „Nebojte se!“ 

Papež od samého začátku pracuje  až osmnáct hodin denně. Jan Pavel II. byl nejen teologem a filozofem, ale také básníkem, dramatikem, esejistou a literárním kritikem. Jeho papežský pontifikát trval 26 let a 5 měsíců, jedná se o jeden z nejdelších v historii. Během svého pontifikátu Jan Pavel II. vykonal víc zahraničních cest (přesně 104), než všichni jeho předchůdci dohromady. Stal se prvním papežem, který ve své funkci navštívil Spojené království, kde se setkal s královnou Alžbětou II., nejvyšší představitelkou anglikánské církve. Tato cesta byla skoro zrušena kvůli válce o Falklandy, proti které v době návštěvy vystoupil. V dramatickém symbolickém gestu poklekl v modlitbě vedle canterburského arcibiskupa Roberta Runcia v Canterburské katedrále, založené Augustýnem Canterburským. Během svých cest mnohokrát ukázal svoji oddanost Panně Marii, když navštívil mnohé jí zasvěcené chrámy jako Knock v Irsku, Fatima v Portugalsku, Guadalupe v Mexiku a Lurdy  ve Francii. Jeho veřejná vystoupení přitahovala masy lidí, jako například v roce 1979 ve Phoenix Parku v Dublinu, kde se sešel milion osob, což byla čtvrtina celé populace ostrova.

 V dubnu 1990 poprvé ve funkci papeže navštívil postkomunistické Československo, konkrétně Prahu, Velehrad a Bratislavu. Prahu navštívil poprvé jako papež v sobotu 21. dubna 1990, kdy sloužil pontifikální mši na zcela zaplněné letenské pláni. V roce 1995 navštívil i Olomouc, kde při bohoslužbě za účasti asi sto tisíc věřících na letišti v Neředíně svatořečil blahoslavenou Zdislavu z Lemberka a blahoslaveného Jana Sarkandera, který byl v Olomouci umučen. Poté, v neděli 21. května 1995 navštívil poutní místo Svatý Kopeček v Olomouci na setkání s mládeží Olomoucké a Pražské arcidiecéze, Českou republiku navštívil naposledy 26. - 27. dubna 1997.  V součtu měřily jeho cesty víc než 1 167 000 km. Některé jeho cesty (jako například do Spojených států a Svaté země) vedly na místa, které už předtím navštívil papež Pavel VI., mnoho jiných vedlo na místa, které žádný papež předtím nenavštívil. Bohužel je potřeba připomenout jednu nešťastnou událost, která se stala 13. května 1981. V den 64. výročí Zjevení Panny Marie ve Fatimě, 13. května téhož roku byl při tradiční středeční projížďce v papamobilu (před tzv. generální audiencí) po Svatopetrském náměstí na Jana Pavla II. spáchán atentát, jehož původcem byl Turek Mehmet Ali Ağca. 

Kulka browning ráže 9 mm prošla břichem, kde způsobila četná poranění střev a jen o několik milimetrů minula hlavní břišní tepnu. Papež byl připravenou sanitkou ihned převezen do nemocnice Gemelli, kde zanedlouho ztratil vědomí. Před pětihodinovou operací mu jeho sekretář Stanisław Dziwisz udělil poslední pomazání, nicméně hned druhého dne ráno se Jan Pavel II. probral a 18. května byl převezen z JIP do svého soukromého pokoje. O deset dní později se papež dozvěděl očekávanou tragickou zprávu, že zemřel polský primas kardinál Wyszyński. 3. června svatému otci lékaři povolili návrat do Apoštolského paláce, avšak v příštích dnech se mu značně přitížilo, což jej 20. června přinutilo k návratu zpět do nemocnice, kde bylo laboratorními testy zjištěno, že byl při transfúzi krve napaden cytomegalovirózou. Zlepšení jeho stavu nastalo čtyři dny po zahájení podpůrné terapie, následně byl 5. srpna operativně zbaven kolostomie a čtrnáctého dne téhož měsíce se opět vrátil do Vatikánu.  Atentátník Ali Ağca byl 22. července odsouzen na doživotí, motiv jeho činu se však nikdy nepodařilo jednoznačně vysvětlit. 27. prosince 1983 papež navštívil v římské věznici atentátníka a vedl s ním dvaceti minutové setkání. Během kterého mu papež odpustil, objal jej a daroval fatimskou medaili. Agca svého činu litoval a sdělil motivy. Před věznicí čekajícím novinářům, kteří se papeže ptali,  odpověděl: „To je naše tajemství“ Svatý otec jak jen to bylo možné, se opět snažil pracovat. Jeho první  zahraniční cesta vedla v roce 1979 do Mexika poslední v roce 2004. Jako svatý otec hrál významnou roli ve světové politice a je mu přisuzován podíl na zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Současně redefinoval vztah katolické církve k judaismu a nabádal protestantské a ortodoxní křesťany, aby pomohli přetvářet papežství tak, aby sloužilo potřebám všech křesťanů. Během svého 26 let trvajícího pontifikátu svatořečil (482 osob) a blahořečil (1338 osob) více lidí než všichni jeho předchůdci dohromady. Ve funkci hlavy katolické církve výrazně podporoval mariánskou úctu a zdůrazňoval povolání ke svatosti. V oblasti sexuální morálky a ochrany lidského života navázal na učení svých předchůdců a zejména v katechezích publikovaných v souboru Teologie těla a v encyklice Evangelium vitae jednoznačně potvrdil tradiční církevní stanovisko morální nepřípustnosti interrupce, antikoncepce a eutanazie.

Mezi mnoha jím svatořečenými a blahořečenými osobami bylo i několik osobností z české historie: sv. Anežka Česká, bl. Karel I., sv. Zdislava z Lemberka, sv. Jan Sarkander, bl. Marie Antonína Kratochvílová, bl. Marie Restituta Kafková a bl. Metoděj Dominik Trčka. Papež Jan Pavel II. velmi intenzivně cestoval a přicházel do styku s různými jinými náboženstvími. Stále se s nimi snažil najít společný základ, ať už v doktrínách anebo dogmatech. Zapsal se do historie svými kontakty s Izraelem, modlitbou u Zdi nářků v Jeruzalémě. Byl prvním římskokatolickým papežem, který navštívil islámskou mešitu. Dalajlama, duchovní vůdce Tibeťanů, navštívil papeže 8krát, víc než kterýkoliv jiný hodnostář. Papež a dalajlama často sdíleli podobné názory, protože oba vzešli z lidí trpících pod komunistickou nadvládou. Papež i Dalajlama patří k osobám mezinárodního významu, které nesou titul „Jeho svatost.“ Posledních několik let svého života měl vážné zdravotní problémy (Parkinsonova choroba, artritida), takže se objevily spekulace o jeho možné rezignaci. I přes vážný zdravotní stav však Jan Pavel II. vytrval ve funkci papeže až do smrti, protože by s ohledem na jeho velkou autoritu část věřících rozhodnutí o vzdání se pontifikátu nemusela akceptovat a uznávali by ho stále za papeže, čímž by římskokatolické církvi hrozil rozkol. Kromě toho se také uváděly informace, že Jan Pavel II. také tímto způsobem chtěl ukázat, že s nemocemi je nutné bojovat a nevzdávat se, což mělo být příkladem pro další nemocné věřící. Je sobota 2. dubna  2005 ve večerních hodinách se svět dozvídá smutnou zprávu, že v apoštolském paláci zemřel papež Jan Pavel II. Příčina úmrtí: senilita, sepse, Parkinsonova nemoc a infarkt myokardu Poslední rozloučení se konalo v pátek 8. dubna. Ve Vatikánu před bazilikou svatého Petra. Jan Pavel II. je pohřben v bazilice svatého Petra ve Vatikánu.

Brzy po smrti Jana Pavla II. se rozšířily požadavky, aby byl okamžitě prohlášen za svatého (již na jeho pohřbu volal dav heslo Santo Subito – „Ať je svatý ihned“). To je však podle církevního práva nemožné. Je vyžadováno splnění přísných podmínek a složitý beatifikační a kanonizační proces.

Dne 13. května 2005 bylo oznámeno, že vzhledem k „výjimečným okolnostem“ bude ihned zahájen beatifikační proces bez ohledu na předepsanou pětiletou prodlevu mezi smrtí kandidáta a zahájením procesu. Samotný složitý proces beatifikace a kanonizace však nebyl nijak zjednodušen. 19. prosince 2009 papež Benedikt XVI. prohlásil svého předchůdce za „Ctihodného“, neboť vedl „hrdinský a ctnostný život“. 14. ledna 2011 bylo oznámeno, že došlo ke splnění všech nezbytných podmínek a 1. května 2011 byl Jan Pavel II. blahoslaven. Jan Pavel II. se tak stal nejrychleji blahoslaveným papežem v církevních dějinách. 

Papežův blízký přítel, kardinál Stanisław Dziwisz k tomu již dříve řekl: „Bude to pro nás velká radost, až bude oficiálně blahořečen, ale již teď ho pokládáme za svatého.“ Liturgické slavení památky svatého Jana Pavla II. připadá na 22. října. To je den, kdy byl jako papež uveden do úřadu.

Kanonizace

Dne 5. července 2013 Vatikán oznámil, že Jan Pavel II. bude svatořečen. Za svatého byl prohlášen svatým otcem Františkem (za účasti emeritního papeže Benedikta XVI.) ve Vatikánu společně s papežem Janem XXIII. 27. dubna 2014, tedy o druhé neděli velikonoční, kterou Jan Pavel II. ustanovil nedělí Božího milosrdenství. 

Závěrem

Dne 17. září 2005, téměř půl roku po jeho smrti, zveřejnil Vatikán podrobný popis posledních měsíců papežova života – sahá od ledna, kdy se zdravotní stav Jana Pavla II. zhoršil, až po několik dnů po jeho smrti. Text má přibližně 220 stran. Podle těchto zápisů byla poslední papežova slova „Pozwólcie mi iść do domu Ojca“ (Nechte mne odejít do Otcova domu).

Luděk Petrov za Římskokatolickou farnost Velká Bíteš 

Slavnostní bílá barva  (nahrazena zlatou). 

Je vlastní době vánoční a velikonoční, slavnostem Narození, Zmrtvýchvstání a Nanebevzetí Páně

(a dalším svátkům Páně, pokud se netýkájí utrpení), svátkům Panny Marie, andělů, svatých kteří 

nebyli mučedníky, a tedy i Všech svatých. Navíc ještě Obrácení svatého Pavla (25.1.), Stolce svatého 

Petra (22. 2.) a Narození svatého Jana Křtitele (24. 6.).

Barva červená. 

Připomíná utrpení a oheň. Proto se používá na Květnou neděli, Velký pátek, o Seslání Ducha Svatého,

při slavení utrpení Páně, (14. září - svátek Povýšení svatého Kříže ), apoštolů, evangelistů a mučedníků.

Barva zelená.

Se využívá během roku v tzv. mezidobí.

Barva fialová.

Kající - přísluší adventní a postní době , dále i mším za zemřelé  (mimo jiné i  2.11. - Všech věrných zesnulích)

a smírným obřadům.

Barva růžová. 

Radostná - podle zvyklosti je vhodná pro 3. adventní  neděli (začíná ,,Radujte se") a 4. neděli postní doby 

(,,Veselte  se")

                                                        Hlavní otázky pro synodální 

                                                                konzultační setkání

Tato synoda předkládá následující základní otázku: Synodální církev při hlásání evangelia  „putuje společně“. Jak se toto „společné putování“ aktuálně realizuje ve vaší místní  církvi? K jakým krokům nás vybízí Duch Svatý, aby toto společně putování bylo  intenzivnější? (Přípravný dokument, 26) 

Při hledání odpovědi na tuto základní otázku jsou nám nabídnuta následující konkrétnější  témata k uvažování, sdílení a rozlišování v pracovních skupinách: 

1. NA SPOLEČNÉ CESTĚ 

V církvi a ve společnosti jdeme jeden vedle druhého po stejné cestě. 

Kdo jsou v naší místní církvi ti, kteří „jdou společně“? Kdo jsou ti, u kterých se zdá, že zůstávají více stranou? Jakým způsobem jsme voláni k tomu, abychom se ve větší míře stávali společníky na cestě? Jaké skupiny nebo jednotlivci jsou zanecháni na okraji? 

2. NASLOUCHAT 

Naslouchání je první krok, ale vyžaduje otevřenou mysl a otevřené srdce, bez předsudků. Jak k nám Bůh promlouvá hlasy, které často ignorujeme? Jak se naslouchá laikům, zvláště ženám a mladým lidem? Co usnadňuje nebo ztěžuje naše naslouchání? Jak dobře nasloucháme těm, kdo žijí na okraji společnosti? Jak je začleněno to, co říkají zasvěcené osoby? Co představuje určitá omezení v naší schopnosti naslouchat, zvláště těm, kteří mají názor odlišný od našeho? Jaký prostor se poskytuje hlasu menšin, zvláště hlasu osob, které zakoušejí chudobu, odsunutí na okraj společnosti nebo sociální vyloučení? 

3. UJMOUT SE SLOVA 

Všichni jsou vybízeni, aby mluvili odvážně a otevřeně, tedy svobodně, pravdivě a s láskou. Co nás uschopňuje a co nám brání, abychom v naší místní církvi a ve společnosti mluvili odvážně, otevřeně a odpovědně? Kdy a jak dokážeme říci to, co je pro nás důležité? Jak funguje vztah s místními médii (nejen katolickými)? Kdo mluví jménem křesťanského společenství a jak jsou tyto osoby vybírány? 

4. SLAVIT 

„Společné putování“ je možné pouze tehdy, pokud vychází ze společného naslouchání Božímu slovu a slavení eucharistie. 

Jak inspirativní a určující pro náš společný život a naše poslání je v našem společenství modlitba a liturgické slavení? Jak ovlivňují naše nejdůležitější rozhodnutí? Jak napomáháme tomu, aby se všichni věřící aktivně účastnili liturgie? Jaký prostor je dán možnosti zapojit se do služby lektora a akolyty? 

5. SPOLUZODPOVĚDNOST ZA MISIJNÍ POSLÁNÍ 

Synodalita slouží misijnímu poslání církve; všichni členové jsou voláni k tomu, aby se na něm podíleli. 

Protože jsme všichni učedníky – misionáři, jak je každá pokřtěná osoba volána k tomu, aby se podílela na misijním poslání církve? Co brání pokřtěným, aby byli aktivními misionáři? Jaké misijní oblasti zanedbáváme? Jak společenství podporuje své členy, kteří různým způsobem slouží společnosti (sociální a politická angažovanost, vědecký výzkum, vzdělávání, podpora sociální spravedlnosti, ochrana lidských práv, péče o životní prostředí atd.)? Jak církev pomáhá těmto svým členům, aby svou službu pro společnost vykonávali misionářským způsobem? Jak se určuje, které misijní záležitosti budou vybrány jako ty, jimž je třeba se věnovat, a kdo toto určuje?

6. VÉST DIALOG V CÍRKVI A VE SPOLEČNOSTI 

Dialog si žádá vytrvalost a trpělivost, ale umožňuje také vzájemné porozumění. Do jaké míry se v našem společenství scházejí k dialogu lidé odlišných národností? Kde se v  rámci naší místní církve odehrává dialog a jakým způsobem? Jak podněcujeme spolupráci se  sousedními diecézemi, náboženskými společenstvími v dané oblasti, s laickými sdruženími a  hnutími atd.? Jak se přistupuje k rozdílným představám nebo ke konfliktům a potížím? Jakým  zvláštním záležitostem v církvi a společnosti potřebujeme věnovat větší pozornost? Jakou  zkušenost ohledně dialogu a spolupráce máme s příslušníky jiných náboženství a s těmi, kteří  nemají k náboženství žádný vztah? Jak vede církev dialog s jinými oblastmi společnosti a jak  se od nich učí: oblast politiky, ekonomiky, kultury, občanská společnost a lidé žijící v chudobě? 

7. S JINÝMI KŘESŤANSKÝMI DENOMINACEMI 

Dialog mezi křesťany různých vyznání, vzájemně spojených jedním křtem, má na synodální  cestě zvláštní místo. 

Jaké vztahy má naše církevní společenství s členy jiných křesťanských tradicí a denominací?  Co nás spojuje a jak putujeme společně? Jaké plody jsme získali tím, že putujeme společně?  Jaké existují potíže? Jaký další krok kupředu můžeme učinit ohledně společného putování? 

8. AUTORITA A SPOLUÚČAST 

Synodální církev je církví, na jejímž životě mají všichni účast a všichni nesou odpovědnost. Jak naše církevní společenství stanovuje cíle, o které je třeba usilovat, způsoby, jak jich  dosáhnout, a kroky, které je třeba učinit? Jak se v rámci naší místní církve vykonává autorita  nebo vedení? Jak jsou do praxe uváděny týmová práce a spoluodpovědnost? Jak a kdo provádí  vyhodnocování? Jaké podpory se dostává službám svěřovaným laikům a jak je podněcována  odpovědnost laiků? Je naše zkušenost se synodalitou na místní úrovni plodná? Jak fungují  synodální orgány na úrovni místní církve (pastorační rady ve farnostech a diecézích, kněžská  rada atd.)? Jak můžeme podpořit synodální přístup v našem zapojení a ve vedení? 

9. ROZLIŠOVAT A ROZHODOVAT 

V synodálním duchu činíme rozhodnutí na základě rozlišování toho, co Duch Svatý říká  prostřednictvím celého našeho společenství. 

Jaké metody a postupy používáme, když se rozhodujeme? Jak je lze zlepšit? Jak v rámci  hierarchických struktur podněcujeme zapojení do rozhodovacího procesu? Pomáhají nám naše  metody, které používáme při rozhodování, k tomu, abychom naslouchali celému Božímu lidu?  Jaký je vztah mezi konzultacemi a rozhodnutími a jak je uvádíme do praxe? Jaké využíváme  nástroje a postupy ve prospěch transparentnosti a odpovědnosti? Jak můžeme růst ve  společném duchovním rozlišování? 

10. FORMOVAT SE V DUCHU SYNODALITY 

Synodalita s sebou nese vnímavost pro změnu, formaci a neustálé učení se. Jak naše církevní společenství formuje lidi, aby byli ve větší míře schopni „putovat společně“,  vzájemně si naslouchat, zapojovat se do misijního poslání a do dialogu? Jaká formace je  nabízena k posílení schopnosti rozlišovat a vykonávat autoritu synodálním způsobem? 

Otázky uvedené u každého z deseti témat mohou být využity jako odrazový můstek nebo  užitečný návod. Vaše vzájemné promlouvání a naslouchání ve skupince se nemusí omezovat  pouze na tyto otázky.

Není vůbec zapotřebí, aby si diecéze, farnosti nebo jednotlivé skupiny kladly za cíl zodpovědět  více nebo snad všechny otázky. Měly by být především nejprve schopny rozlišit téma, které se  jich nejvíce dotýkají, a na toto jedno konkrétní téma se soustředit. 

Účastníci jsou vybízeni, aby sdělovali své zkušenosti z reálného života upřímně a otevřeně a  aby se společně zamýšleli nad tím, co jim může Duch Svatý odhalovat, když své zkušenosti  sdílí s druhými. 

                                                                       Cílem synody, a tedy této konzultace, není 

                                                                      vyprodukovat dokumenty, nýbrž dát vzklíčit 

                                                                       snům, probudit proroctví a vize, přinést nové 

                                                                     naděje, rozhojnit důvěru, obvázat rány, navázat 

                                                                            vztahy, dát zazářit nadějnému úsvitu, 

                                                                      učit se jedni od druhých a vytvořit pozitivní 

                                                                      náhled, který bude osvěcovat mysl, zahřívat 

                                                                                    srdce a rukám navrátí sílu. 

                                                                                      (Přípravný dokument, 32)